back stage naší práce

Slovenská vládní koalice dělala uplynulý rok vše pro to, aby svým odpůrcům znepříjemnila život v této zemi a oslabila jejich pocit domova.

“Nikdy nepodceňujte autokraty,” řekla Claudia Ortiz, občanská aktivistka ze Salvadoru, kde vládne autokratický prezident Nayib Bukele. List The Guardian vyzpovídal tři takové aktivistky (i z Maďarska a Turecka) a všechny se shodly na tom, že autokraté jdou v ničení demokracie vždy dál, než si ony dokázaly představit. A dělají to šokující rychlostí. Jejich zkušenost můžeme potvrdit už i na Slovensku. Rok 2025 byl rokem tak prudkého útoku na demokracii, jaký jsme si ještě před rokem nedokázali představit. Švédský institut V-Dem, který každoročně sestavuje demokratický index, varuje, že Slovensko se těsně přiblížilo k hranici, za kterou začíná autokracie, a naše demokracie klesla na úroveň z období mečiarismu v devadesátých letech. A to byla zpráva teprve za rok 2024.

Člověk, který se o politiku nezajímá, o tomto riskantním vývoji ještě neví, neboť nástup autokracie si nespojuje s obtížemi běžného života, jako je rostoucí drobná kriminalita či zdražování. Kdyby však sledoval dění v samotném jádru demokracie, kterým je parlament, uviděl by jev, který Alexis de Tocqueville nazval “tyranií většiny”. Vládní koalice se svou těsnou většinou po celý rok omezovala práva opozice, bojkotovala výbory, zkracovala čas na rozpravu o zákonech a důsledně blokovala veškeré snahy opozice vyvolat hlasování o nedůvěře členům vlády. Toto je tyranie většiny, která popírá práva voličů opozice, ačkoli je jich jen o něco méně než voličů vládní koalice. 

Ukazuje se, že na proměnu demokracie na autokracii není třeba plán ani strategie, stačí primitivní chápání moci a dostatek příslušných poslanců. To, co vypadá jako chaos a zmatek, kdy vládní koalice neustále mění i vlastní zákony, se bude při zpětném pohledu jevit jako logický sled jednotlivých kroků, z nichž každý měl svůj účel. Tím je omezování svobody. I to, co vypadá na první pohled často jako spontánní výbuch hněvu, je ve skutečnosti strategie. Vulgarita a agresivita vládní koalice - počínaje premiérem Robertem Ficem a konče poslancem Michalem Bartekem - mají svůj promyšlený cíl.

Stále hrubší jazyk, nadávání novinářům a stále provokativnější výroky, jakými byly Ficovo prohlášení, že by si přál vystoupení Slovenska z NATO, nebo úvaha Tibora Gašpara o odchodu z Evropské unie, jsou součástí nepsaného plánu na ochromení společenské citlivosti. Cílem je vyvolat strach z arogantní moci, který má paralyzovat vůli lidí jí vzdorovat. Vládní koalice kopírovala po celý rok manuál všech současných světových autokratů: šokovat a zastrašovat, prohlašovat, že oni reprezentují vítězného “ducha doby”. Tohoto ducha ztělesňuje Donald Trump, který od ledna vládne z Bílého domu, šokující rychlostí ničí demokracii a zpřetrhává vazby mezi Evropou a Amerikou, které od druhé světové války bránily jejímu opakování. Princip je tentýž, jako když žena zamrzne v hrůze při útoku násilníka - i autoritářští politici se chovají surově, aby společnost v hrůze zamrzla. Fico to dělá vědomě a záměrně zvyšuje obrátky. 

Uplynulý rok však ukázal, že Ficova strategie má opačný účinek, protože lidé vyšli do ulic. Protesty nejrůznějšího typu - od velkých demonstrací až po nápadité akce kulturní obce - jsou pro vládní koalici varováním, že společnost odmítá podlehnout strachu a lhostejnosti. Uplynulý rok však potvrdil i notorickou slabinu občanských protestů, které si udržely přísný odstup od protestů organizovaných politickou opozicí. Dějiny občanských protestů proti autokratům v mnoha zemích ukazují, že častou příčinou jejich neúspěchu byla jejich “nepolitičnost”. Aktivisté dokázali přivést do ulic davy, ale bez politického cíle se nakonec vyčerpali v bezradnosti. Ece Temelkuran pro The Guardian řekla, že konečně cítí v Turecku naději, protože v těchto měsících se “poprvé tradiční politická strana účastní protestů nebo je spoluorganizuje”. A dodává, že tato spolupráce občanských aktivistů s politickými stranami “měla přijít už dávno”. Na Slovensku jsme do tohoto bodu ještě nedospěli.

Vyprázdněné instituce

Pokud si neumíme představit, kam je autokrat schopen zajít, stačí se podívat na to, co dělá s kulturou. To, jak se autokratičtí politici chovají ke kultuře, je totiž předzvěstí toho, co mají v plánu udělat s demokracií. Vládní koalice ničila kulturní instituce sice chaoticky, ale při zpětném pohledu je zřejmé, že šlo o systematické převzetí úplné kontroly nad vším, na co má ministerstvo kultury dosah. V uplynulém roce již nezávislou kulturu téměř úplně odstřihla od státní podpory. Premiér Fico několikrát ocenil ministryni kultury Martinu Šimkovičovou za tento kobercový nálet na kulturu, což znamená, že má v plánu provést podobný nálet na demokracii jako takovou. Zvláštností tohoto útoku je však to, že není veden snahou nahradit nezávislou kulturu její ideologickou verzí. Po čistkách v institucích jako Slovenská národní galerie a mnohé další obvykle v autokraciích a diktaturách (jakou byl například normalizační režim v sedmdesátých letech minulého století) následuje nástup nové garnitury, která bude naplňovat ideologické zadání moci.

Jenže to se v tomto případě nestalo. Instituce zůstaly v podstatě nefunkční, žádná nová garnitura nenastoupila. To může mít jen jednu příčinu: žádné takové ideologické zadání neexistuje, protože ministerstvo kultury nemá žádnou představu o “jiné” kultuře, i kdyby ji i mělo, chybějí mu lidé, kteří by ji naplňovali. Z toho vyplývá, že cílem ministerstva kultury nebylo kulturu “vyměnit”, ale pouze zničit a kulturní instituce vyprázdnit. Stejný přístup ve vládní koalici se dal pozorovat i ve vztahu ke státu. Vyprazdňuje demokratické instituce, a přestože se je snaží naplňovat svými lidmi, jejich jediným zadáním je poslušnost vládě. Ta však sama žádnou ideu, jak by měl stát vypadat, nemá. Příklady ze světa ukazují, že moderní autokracie takovou ideu nepotřebují, na zničení demokracie si vystačí s tyranií většiny, která si postupně vybuduje mocenský aparát na potlačování odporu. Tak daleko však ještě nejsme a příklad z kultury ukazuje, že představa vládní koalice o únosu státu má své limity. Nezávislou kulturu se nepokusila zakázat, jen jí zrušila podporu. Anketa v našem deníku je důkazem, že kultura zatím přežila tuto finanční karanténu v relativním zdraví. Podobně se chová vládní koalice i k veřejnému prostoru. Ovládla sice státní instituce i veřejnoprávní televizi a nevládní organizace odstřihla od vládních fondů, ale nezakazuje jejich činnost ani četné demonstrace. Svoboda tedy zdražila, protože stát ji přestal podporovat, ale uplynulý rok ukázal, že nezávislá média i nevládky dokážou přežít i v tomto nepříznivém prostředí. Otázka je, jak dlouho dokáže vládní koalice tento podivný stav udržovat. Není pochyb, že by svobodu ráda zakázala, uvědomuje si však, že by to byl riskantní krok, který by se mohl obrátit proti ní. Nepodařilo se jí totiž vybudovat mocenský aparát k potlačování odporu a nemůže se spolehnout ani na soudy a prokuraturu. V ponuré atmosféře úpadku demokracie je to vlastně dobrá zpráva.

Kultura odmítání

Autokraté jsou při demontáži demokracie vynalézaví a učí se jeden od druhého, zároveň jsou často překvapivě nemohoucí, mají-li nakrmit občany alespoň natolik, aby si úpadku demokracie nevšímali. O bezradnosti, s jakou se vládní koalice snažila odvrátit ekonomický úpadek země, se za uplynulý rok popsalo dost a z analýz škod, které i v dalším roce způsobí vládní zákony, plyne jedno poučení: řídit moderní stát je dnes opravdu obtížné, a pokud se tohoto úkolu ujmou arogantní hlupáci, nemůže to dobře dopadnout. 

Člověk, který se nezajímá o politiku, si jednoho dne začne spojovat mizerii svého života s touto vládou a možná mu jednou dojde, že úpadek ekonomiky, který už cítí na vlastní kůži, úzce souvisí právě s úpadkem demokracie. Stále však bude dost těch, kteří svůj postoj nezmění a budou nadále věrnými fanoušky autokratických politiků, i když se bude jejich život zhoršovat. Jejich sympatie se budou přelévat mezi Smerem a Republikou, a přestože se jejich celkový počet již snížil, ti voliči, kteří dosud vydrželi, už zřejmě k jiným stranám neodejdou. Tyto strany se totiž staly součástí jejich politické i lidské identity, jejich voliči tvoří samostatný “kmen”, který sám sebe odvozuje od nenávisti vůči liberálům. Tato identita je silnější než materiální touha po lepším životě, je součástí jejich kultury - můžeme-li kulturou nazývat i hrubost a vulgárnost.

DEKK Institut, který ve spolupráci s agenturou Focus každoročně sleduje polarizaci slovenské společnosti, dospěl k závěru, že v Evropě je Slovensko hned po Maďarsku nejpolarizovanější společností, a při srovnání dalších dat ze světa bylo Slovensko opět na druhém místě, tentokrát za Argentinou. Z průzkumů však vyšel další zajímavý údaj - většina voličů vládní koalice sice vnímá vládní strany jako “vědomě škodící aktéry”, přesto je volí z přesvědčení. Tito lidé mají svůj vlastní kulturní kód, kterým je “odmítání” těch druhých. Tento kód je silnější než touha po lepším životě.

Je to známý jev. Britský antropolog David Graeber v eseji Kultura jako tvůrčí odmítání píše například o dvou kmenech na Aljašce, které vědomě odmítají technologická vylepšení cizího kmene. Algokingové odmítají napodobit kajaky Inuitů, přestože ty jsou lepší než jejich vlastní, naopak Inuité odmítají vyrábět sněžnice po vzoru Algokingů, ačkoli ty jsou efektivnější. Příslušnost ke kmeni vyjádřená lpěním na tradici je pro ně důležitější než pohodlí. Kmeny na Aljašce však žijí odděleny od sebe rozsáhlým územím, zatímco na Slovensku jsou nuceny žít těsně vedle sebe. Jejich spor rozbíjí rodiny i přátelství, jež jsou klíčovými vztahy pro náš pocit domova. Z toho plyne otázka: komu patří tato země a je ještě naším domovem, když příslušníci jednoho “kmene” nesnášejí ty druhé, žijí však na společném území? Když premiér Robert Fico posílal studenty z Popradu na Ukrajinu (bojovat), vyjádřil tím svůj podvědomý postoj ke kritikům: jděte pryč. Studenti odešli ze sálu, ale mnozí z nich zřejmě odejdou i ze Slovenska, stejně tak lidé, které novela ústavy označila za nežádoucí. 

Vládní koalice dělala uplynulý rok vše pro to, aby svým odpůrcům znepříjemnila život v této zemi a oslabila jejich pocit domova. Příští rok v tom bude pokračovat a útoky na demokracii zesílí. Dobrou zprávou však je, že “kmen” voličů vládní koalice se stává menšinou a ztrácí sílu i schopnost diktovat, komu tato země patří a kdo v ní má právo cítit se doma. Bez ohledu na podvědomou touhu premiéra Fica vyhnat ze Slovenska všechny, kteří mu překážejí v budování demokracie.

Autor je spisovatel a komentátor slovenského Denníku N. Text vydal časopis Respekt 2/2026, ročník XXXVII, strana 7,8.