Wutbürger a Potížista

Autorka: Anna Durnová

Občanská společnost zplodila dva bratry, podobné si jako vejce vejci. Prvnímu říkají „Wutbürger“, tedy „rozzlobený občan“, a od loňska jej zdobí titul slova roku udělený Německou jazykovou společností. Druhému nikdo neřekne jinak než „Potížista“. A to i přes to, že v roce 1989 cinkal s ostatními klíči na náměstí. Prý za lepší společnost. Jejich příběhy možná odpoví na otázku, kterou lidé kladou čím dál častěji. Totiž, co že je na „západě“ jinak? Skutečný rozdíl mezi západem a námi totiž není v pravicovější či levicovější vládě, nýbrž právě v rozdílnosti vnímání těchto dvou dětí občanské společnosti.

Wutbürger je starší. První známky života projevil už v sedmdesátých a osmdesátých letech v četných bojích za lepší životní prostředí či v protestech proti porušování lidských práv ve světě. Za posledních pár let má na kontě mimo jiné masivní protesty v souvislosti s megalomanským projektem přestavby stuttgartského nádraží „Stuttgart 21“. Nelíbí se mu, že je projekt předražený, že je necitlivý vůči životnímu prostředí a že se celkově tváří, jakoby tu byl pouze pro politické elity. Když 30. září 2010 německá policie pustila do demonstrace proti projektu vodní děla, došla leckomu trpělivost. Nešlo už o to, zda občané souhlasí či nesouhlasí s obrovskou a předraženou přestavbou. Ve hře byl způsob komunikace s veřejností a vnímání jejich názorů mimo volební urny.

„Wutbürger“ se proto v očích německé veřejnosti stal symbolem špatné komunikace s občany, podivných praktik politiků, kteří se svým spoluobčanům jakoby vysmívají, že nemají tak ostré lokty a tudíž do toho, jak bude jejich město vypadat, nemohou mluvit. Díky stuttgartským protestům dosáhla Wutbürgerova sláva za hranice Německa. Wutbürgery tak začala nazývat německá, rakouská i švýcarská média občany, kteří uchopili myšlenku demokratické diskuze za pačesy a rozhodli se vyjádřit svůj názor i mimo volební urny formou otevřených dopisů, demonstrací nebo jiných protestních akcí.

Potížista má příběh trochu jiný. Jakoby se narodil do špatné rodiny. V sedmdesátých letech se vyznačoval tím, že k volebním urnám nechodil vůbec, popřípadě si trhal stránky občanského průkazu, nebo nedej bože pokoutně psal dopisy upozorňující na podivné výklady lidských práv v tehdejším Československu. Normalizační společnost jej tak uklízela buď k topícím kotlům nebo na něj alespoň koulila očima a soucitně radila, „ať nedělá potíže“.

V listopadu 1989 ale bylo všechno jinak. Začala sametová revoluce a hesla jako „pravda“, „demokracie“, „dialog“ a „svoboda“ létaly vzduchem jako silvestrovské rachejtle. „Potížista“ se radoval, že bude moci konečně požádat o přejmenování, hlásal svobodu slova a upozorňoval na díry v zákonech. I když ho ze začátku měli rádi, postupně začal znovu vadit. Že prý brzdí ekonomický růst, když mluví o tom, že kuponové privatizaci by slušelo více pravidel. Že prý si příliš vymýšlí, když chtěl zavést západoevropské standardy udržování veřejného prostoru: ať už parků, nových městských čtvrtí, cyklostezek a dalších stavebních záměrů. A tak ve stínu developerů a reformátorů zůstal opět Potížistou.

Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville považoval “občanskou společnost” za nosný pilíř demokracie. Viděl v ní klíč k efektivnímu vládnutí. Šlo mu o vládu, která se nenechá strhnout davem, nýbrž dává prostor jednotlivým složkám společnosti, aby se pokusily prosadit své zájmy. Užívání tohoto termínu přibývalo postupně s nárůstem hnutí bojujících za práva upozaďovaných skupin. Zejména po druhé světové válce se v bohatnoucí západní civilizaci, nezatížené přímými válečnými konflikty, postupně vytrácely ústřední spory vládnoucích institucí a místo nich nastoupil nový styl politické komunikace.

Tento nový politický styl, jak se ukázalo, měl několik výhod. Dokázal vytvořit podmínky demokratického soužití pro Američany afrického původu. Otevřel diskuzi o válce ve Vietnamu a poukázal tak na důležité souvislosti mezinárodních vztahů. A v osmdesátých letech umožnil například odstartovat výzkum HIV a AIDS, když se občanským hnutím v USA i v Evropě podařilo přesvědčit farmaceutické firmy, že tato nemoc není „morem homosexuálů“. Díky těmto úspěchům se proto stále více mluví o demokracii participační nebo deliberativní: tedy o demokracii, která otevírá prostor pro diskuzi a střet zájmu. O demokracii, která nepovažuje spor za vřed společnosti, nýbrž za odrazový můstek k řešení problémů.

Jen stěží si lze představit, že spor mezi společenskými skupinami, které mají na věci odlišný názor, bude probíhat formou bezproblémového dialogu. Můžeme si ovšem představit dialog, který je i přes svoji živelnost brán jako součást politické hry. Takový dialog vyvěrá ze společnosti, která si nechce nechat kálet na hlavu, jenom proto, že se ekonomičtí aktéři domluvili s momentální politickou reprezentací. A je to právě přijetí takového dialogu do českého politického stylu, které schází Potížistovi k tomu, aby mohl být přejmenován na „rozzlobeného občana“.

Anna Durnová

Pochází z Brna, které od roku 1997 pravidelně opouští za
studiem a za prací. Má doktorát z literární komparatistiky na MU v Brně a doktorát z politologie na Univerzitě Vídeň, kde od roku 2004 působí jako vědecká pracovnice. Zabývá se analýzou občanských hnutí v oblasti paliativní medicíny, lékařského výzkumu a veřejného zdraví obecně. V minulosti byla lektorkou na londýnské King’s College nebo na Univerzitě v Lyonu. O tom, co nezkoumá, občas napíše komentář do Hospodářských novin.

komentovat 0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>