Domov Víc – je to hloupé, špatné anebo zlé?

Víc – je to hloupé, špatné anebo zlé?

První inscenací festivalu scénických čtení SPECIFIC 2015, zaměřeného na texty norských dramatiků, byla hra Víc (Mier) autorky Maríi Tryti Vennerødové. Hra vypráví příběh dvou kamarádek – (nejspíš) lesbiček Idy a Benedikty, jejichž vzájemné škádlení překročí meze nevinné hry a přeroste v kriminální čin. Více než samotným činem se ale text zabývá důsledky – vyšetřováním policie, která chce především co nejdříve uzavřít případ, a hladem novinářů toužících po senzaci, naprosto bezohledných vůči emocím a utrpení obviněného. Inscenaci dýchající syrovostí a chladem, vyvěrajícími nejspíš z původu textu a prostoru vybydlené tovární haly, do něhož je festival zasazen, připravily režisérky Gabriela Krečmerová a Hana Marvanová.

Právě prostor bývalé textilky Mosilany vytvořil kulisu pro rozehrání textu v několika rovinách – chladné bílé zdi odkazující k nebeské čistotě v kontrastu s prachem a nánosy špíny. Tovární odcizené prostředí, nekonečně rozlehlý prostor. Jednotlivé scény se odehrávají v několika různých částech haly – v hlavním otevřeném prostoru, ale také ve stísněném výklenku vysoko nad hlavami diváků, ilustrujícím výslechovou místnost. Divoké pobíhání halou a pohupování na provazovém žebříku, využité v úvodu představení, nastoluje pocit bezstarostné hry kamarádek. V divákovi nicméně klíčí dojem, že něco se brzy zbortí.

Režisérky vytvořily inscenačně propracované scénické čtení, využívající i ostatních divadelních složek, směřující k plnohodnotné inscenaci. Scénografie se jednak opírala o festivalový prostor jako takový, nesoucí sdělení a vytvářející atmosféru sám o sobě, zároveň zde byly využity scénografické prvky rozvržení a práce s prostorem – obecenstvo se s ansámblem přesunovalo a navracelo se zpět. Kostýmy byly barevně sladěné, policisté (Viktor Zavadil, Jarda Tomáš) neměli uniformy, ale modrá saka vyšlá z módy, typická pro vyšetřovatele. Ida (Šárka Býčková) a Benedikta (Kristýna Povodová) v bílých průhledných sukních působily jako panenky, které si jen hrají – jako bezstarostné holčičky s růžovými kalhotkami. Benedikta v černém svetru celé dění sledovala zpovzdálí, ačkoliv mrtvá, zůstávala přítomna. Hudební složka dokreslovala scény. Hudebníci se pohybovali v prostoru mezi diváky i za nimi, a přesto že v některých scénách hrála akustika prostoru spíš proti nim a hudba zcela přehlušila slova, hudba pomáhala oživení prostoru, vytvářela předěly a pomáhala nastolit intenzivní atmosféru.

Texty, které herci měli u sebe, i když je mnohdy nečetli, fungovaly často také jako rekvizita. Je však otázkou jestli při takovém propracování a inscenování nebyly rekvizitou zbytečnou.

Recenzi scénického čtení dramatu Víc z 5. 5. 2015 napsala Kateřina Lukáčová. Publikováno v INNSIKT #2, 10. 5. 2015.