Domov The Answering Machine: Co to sakra znamená? Je to opravdu součástí představení?

The Answering Machine: Co to sakra znamená? Je to opravdu součástí představení?

MÁTE NĚJAKÉ OTÁZKY?

Podtitul i scénografie zároveň. Velký nápis na paletách zahrazuje vstup do hlavního prostoru. Chyběla mi možnost reagovat. Zpočátku…

Napsat velké: „ANO.“

 

Při úvodním čekání se diváci dovídají, že přítomné vinařství nabízí ochutnávku zdarma. Výborně. Vrchovatá sklenice vína jistě bude vhodným společníkem na této site SPECIFIC 2015.

Taková byla teorie. Sklenička se nedožila ani úvodní sekvence. Dostáváme roušky. K čemu?

Prostor Mosilany, tak smutně velkolepý, s dekoltem decentně zahaleným kouřem, provokoval. V dálce byly vidět jakési obrazce na stěnách. A na druhou stranu od nich, v našem nezakouřeném prostoru, se otevřely dveře malé buňky, kam jsme byli pozváni na partičku AZ-kvízu. Nebo spíš její televizní záznam. Dítě, které přišlo nejspíš s otcem (nepředpokládám, že by došlo samo, vzhledem k tomu, že mu byly tak čtyři roky) se docela baví. Asi zná odpovědi…

Barbora Mitošinková, Jiří Ratajík. Žena ve žlutém a Muž v obleku (smokingu?) s pistolí. Tázavé pohledy do diváků. Umělci…

Budeme tady dlouho? Oni si fakt zapálili? To zas budu smrdět.

Pán v AZ-kvízu vyhrává mínus sedm tisíc. Televize tím ale prý nebude látat meziroční ztrátu.

Žena s Mužem vychází do prostoru, muž mizí někam pryč – dřív, než se dostanu ven. Prostor Mosilany se začíná plnit hustým dýmem a Žena nám dává instrukce. Výstřel. Startovní?

 

Hledáme answering machines, jedna až šest. Interaktivní výstava. Nejen.

Text. Text z repráků rezonuje celým prostorem, mlha, že by se dala krájet, je vidět akorát na ty kroky. Text – volný proud myšlenek, který se nezastaví, nedá se mu uhnout. O nás bez nás, o ničem, o všem. Ovšem i o tom i onom. Nom nom. To já rád. Interaktivita je ale zpočátku překážkou, co se po divácích chce?

Na zdi visí otázky. Chybí odpovědi. Krucifix, hle, v rohu fix! Naštěstí kdosi prolamuje ledy a dovídáme se, že Krakonoš je vysoký jako čtyři Sněžky. No jo, dává to smysl – Krakonoš nechodí po lidech, ale po horách. Kolik znáš notových klíčů? Notovíš… 4, 2? 3!

Od první zastávky se lidi rozptýlili, na rozdíl od dýmu; ještě chvíli lovím v hlavě jména sedmi trpaslíků, pak to vzdávám. Jsem to ale Šmudla. Co už…

Různé přístroje a nástroje, více či méně rafinované, nabízejí odpovědi na otázky, libovolné, náhodné… V každé části prostoru jedno stanoviště. A do toho ten hlas.

Monotónní záznam textu, který jen asociativně plyne, když na něj zaměřím svou pozornost. Ale ono to není úplně snadné… Přemýšlím totiž nad počtem Janáčkových symfonií a v tom mi dochází, že si musím vybrat. Budu poslouchat svůj vnitřní hlas, který se snaží dopátrat odpovědí, nebo budu poslouchat proud cizích myšlenek? Odpověď nenacházím, ale obojí nejde. Dokonalé naplnění programového prohlášení.„Možná, že jde o to prožít a zapamatovat si – a také o nemožnost obojího.”

Krabičce na odpovědí pokládám otázku: Máš hlad? Místo odpovědí si z čísla dvě vytahuji odpověď otázkou: Existuje Bůh?

Co na to Google jako číslo tři? Nejprofláklejší stroj na odpovědi vůbec? Nevím. Dál.

Věštkyně. Opravdová věštkyně na Skypu. Mladý pár je u ní tak dlouho, že nestihnu položit svou otázku: Jak dopadne válka na Ukrajině?

Hledám další stroj na odpovědi, nacházím několikero krabiček. Hlásají: POZOR POZOR OTRÁVENÁ NÁSTRAHA. Pařez.

Co to sakra znamená? Je to opravdu součástí představení?

Odcházím tedy do centrálního prostoru, kde stroj na odpovědi pokládá otázky: Co zůstane z našich vědomostí, když zmizí pojmy? Stránky ze slovníku se začerněnými hesly považuji za nejgeniálnější část výstavy, konceptuál hadra. Ale co ten hlas sakra říká?

Intuitivně vejdu do místnosti. Lavice v řadě, mírně zešikma. Před nimi kytice, za ní Muž, leží, z jeho hlavy skvrny od krve, rozstříknuté po stránkách textu (rozházených po zemi), zřejmě si vystřelil mozek, škoda. Ale text plyne. „Měl jsem rád její oči, když byla ještě mladá.” Je to vtipné… Svým způsobem. Sledujeme mrtvolu. Jsou to Mužova poslední slova? Promlouvá k nám mrtvý? Scéna začíná být znepokojivá.

Pak text skončí. Přichází žena ve žlutém, s černým závojem na hlavě. Voilá, pohřeb. Říká: „Byl někdo z vás v AZ-kvízu?”

Žádná reakce. Takže asi ne. Já jsem vždycky chtěl.

„Vnitřní orgán na eM. Zvířata a lidé ho používají k myšlení.”

Ticho. Diváci opět váhají, zda se zapojit, dvacet minut interaktivity nestačilo k tomu, aby jim to došlo. Odpovídám: „Mozek.”

Od Muže, který vstal, i Ženy, která zahodila černý závoj, přichází gratulace a květina pro hrdinu, co se obětoval za diváky. Spolu s hlavními aktéry se ukláním a mizím za dveřmi.

Na zemi zůstal text a mikrofon v místech, kde ležel Muž. Ve vzduchu otázky. Byl mikrofon zapnutý? Četl to Jiří celou dobu? Bylo to vůbec scénické čtení? Která otázka je odpovědí? A proč jsme vystaveni schizmatu vnímání, postaveni před rovnocenně lákavé roviny interaktivní instalace a textu? Má to co do činění s dobou a mírou (ne)informovanosti? Jedná se o relativizaci naší vlastní rozpolcenosti, mezi otázkami osobními a obecnými? Proč bylo pro některé tak těžké si hrát? Jsou otázky základními stavebními kameny naší historie, minulosti, kontextu? Je správné v podobných případech soutěžit (kdo najde dřív mrtvolu)? A měli Depresivní děti, co touží po penězích, nachystané černé políčko, kdyby někdo neodpověděl v časovém limitu na závěrečnou otázku?

 

Já to vím. Protože jsem se zeptal…

Reportáž scénického čtení dramatu The Answering Machine ze 20. 5. 2015 napsal Petr Boušek. Publikováno v INNSIKT #5, 25. 5. 2015.