Tatiana Kicenko: „Válka nejlépe ukazuje ty nejlepší a nejhorší stránky lidské osobnosti. To ale platí pro muže stejně tak, jako pro ženy.“

DSC_6580

Bezmála rok jste pro text „Ženy a sniper“ sbírala rozhovory s lidmi, kteří se účastnili občanské války na Ukrajině.  Rád bych se Vás na úvod zeptal, jak jste se dostala k nasbíraným materiálům, zejména pak k přepisům promluv mezi snipery?

Při psaní hry jsem pracovala s rozhovory sniperů, s příběhy bojujících na Donětském letišti, reklamními spoty zbrojařských továren, se sniperskými simulátory, statusy ze sociálních sítí, mediálními zprávami a rozhovory s vojáky. Může to znít překvapivě, ale spoustu materiálu naleznete volně přístupné na internetu. Je ale těžké neodvrátit oči od násilí, vražd a válčení. Zejména když se všechno děje ostatním lidem z jiné země.

Důležitým zdrojem informací pro mě však byl můj tatínek, bývalý úředník. Dříve jsme o jeho práci nehovořili, v souvislosti s válčením se mi však svěřil o zbraních a munici. Byl to experiment, z něhož nakonec vzešla scéna z muzea. Nicméně můj tatínek, který dříve jezdil s tankem, neměl se střílením z pušek na velkou vzdálenost zkušenosti – tyto znalosti jsem musela čerpat z literatury, filmu a rozhovorů. Jak si asi dokážete představit, byla to docela vědecká práce.

Zůstaňme u muzea. Jak to v budově, kde se odehrává několik scén ze hry, vypadalo v průběhu demonstrací?

Jak si dovedete představit, Národní umělecké muzeum Ukrajiny je veřejná instituce. Nicméně, s velmi profesionálním vedením, které mi umožnilo s pracovníky muzea hovořit. V prosinci bylo muzeum otevřené a vzpomínám si, že bylo možné se uvnitř ohřát u šálku čaje. Když na Majdanu propuklo válčení, muzeum bylo až do poloviny března zavřené. Zaměstnanci se v muzeu střídali a ve dne v noci pracovali na svých povinnostech. Ředitel v muzeu přebýval skoro měsíc. I díky tomu se podařilo všem přežít a budova muzea i obrazy zůstaly netknuté.

Nakonec jsem se ale rozhodla nevykreslovat rysy zaměstnanců, aby za nimi nezůstaly vytvořené karikatury. Jejich vlastnosti jsem proto stvořila po svém. I přesto jsem se pokusila vykreslit fakta co nejpřesněji. Tak například popis noci, při které se střílelo, a jedna z návštěvnic se zvědavě ptala na to, proč má Oksana Pavlenko na portrétu zelený obličej, i to byla jedna ze vzpomínek pracovníků muzea.

Byl výběr muzea jako místa, kde se odehrává část dějové linie, klíčový? Uvažovala jste také nad úlohou umění v takové době?

Samozřejmě, dost jsem také přemýšlela o roli umění v tak těžkých časech. Jeden z autorů mi popsal, jak sledoval jednoho chlápka v přestávce na Majdanu. Ten se v té zimě posadil na zem a začal si klidně listovat knihou. Ano, umění nám připomíná, co bylo a nabízí pohled, kam to bude pokračovat.

Současně má ještě jednu úlohu: je jednodušší s tím vším potom žít. V nejtěžších chvílích je umění jedním z nástrojů, který nám pomáhá se nezbláznit. Prostor muzea, který jsem ve své hře použila, tedy nebyl náhodný.

Již název hry napovídá ohledávání genderových rolí. Jak jsou podle Vás v textu vykresleny? Jak jste prostřednictvím hry přítomná Vy a Vaše představy?

Hra “Ženy a sniper” vypovídá o tom, jak válka proměňuje mír. A naopak, jak hodnoty života v míru ovlivňují vojáka. Ve hře se protínají osudy mladého snipera Ljoši a pracovníků uměleckého muzea – Mariny, Justiny, Hlídačky a Serjoži. Ljoša touží po životě v míru, ale musí bojovat a zabíjet. Jako špion se připojí k týmu teroristů v bojích na Donětském letišti, kde je vojáky Donětské lidové republiky nakonec zajat. Po zázračném propuštění pokračuje Ljoša se sotva zhojenými zraněními v bojích jako sniper ukrajinské armády. Ženy – pracovnice Národního uměleckého muzea – mezitím vzpomínají, co dělaly během útoků na Majdanu. Učí se žít ve válečné době. Učí se jak být otevřené, jak nebýt lhostejné a jak milovat.

Válka nejlépe ukazuje ty nejlepší a nejhorší stránky lidské osobnosti. To ale platí pro muže stejně tak, jako pro ženy. Téměř každý Ukrajinec se nyní zapojil do charitativní pomoci. Lidé jsou vlídnější a více si všímají jeden druhého. Současně se ale spousta lidí utvrdila ve svých obavách a naučila se nenávidět své nepřátele nebo si je domýšlet. Z těch, kteří nikdy nebyli ve válce, se stali dobrovolníci. Jiní se ale nakonec vzdali branných povinností a války se neúčastnili vůbec. Nic není ve válce jisté a jednoznačné. V textu jsem také použila citace Mahábháraty, na nichž lze vidět, jak se historie opakuje a současné události se podobají těm z tisíců let zpět. Za tu dobu se nic nezměnilo.

A ptáte-li se mě, kde v této hře jsem já, musím říct, že v každé z postav. Když je spojíte všechny v jedno, budu to já. Dokonce i Hlídačka – žena ze Sovětského svazu – i to jsem já. Ale jen z části, samozřejmě.

Dovolte mi poslední otázku. Pracujete v současnosti na nějakém textu?

Po dokončení “Žen a snipera” jsem ve spolupráci s divadelním režisérem Artemym Anischenkem napsala pohádku. Hlavní postavy – holčička a chlapeček – pátrají po hrdinovi, který uchrání jejich Město před Černou královnou. Hledají na západě i východě až jim dojde, že Město nezachrání nikdo jiný než oni dva.

Nyní mám několik rozpracovaných her. Chci psát o uprchlíkovi z dolů, který se po válce vrátil do své země. Chci také psát o domácím násilí a mám i další nápady, k nimž nyní sbírám materiál. I já budu překvapená, která hra přijde jako další.

Rozhovor s dramatičkou, herečkou a novinářkou Tatianou Kicenko vedl Martin Bartoš.