Národní třída ukazuje svůdnost homofobního koktejlu polopravd. Populismus, tendence k rychlému a jednoduchému řešení životních otázek a krize české morálky, jejíž apatie dodává takovým trendům na síle, jsou jádrem nové inscenace. Jinými slovy, Národní třída předkládá obraz úplně obyčejného člověka, pro něhož je mír pouhá přestávka mezi válkami. Mezi válkami, které jediné dokážou efektivně řešit naše každodenní trápení. Mezi válkami, které začínají dělením lidstva na ty “dobré” a ty “špatné”.

Jaroslav Rudiš
Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel, podle které vznikla divadelní hra a v roce 2011 také film režiséra Tomáše Luňáka. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Žije a pracuje mezi Lomnicí nad Popelkou, Prahou a Lipskem.

Režie: Jiří Honzírek
Hrají: Petr Bláha, Kateřina Jebavá, Tomáš Milostný

T É M A
Zabíjení sebevražednými atentátníky. Nejrozšířenější nástroj islamistického terorismu poslední dekády. Definitivní a nepřijatelné zlo, jež v našich očích většinou není možné pochopit. Přesto se v posledních letech Evropa pokouší vést dialog o tom, jak prostřednictvím našich reakcí toto zlo ještě nezvětšovat nebo nenásobit, anebo jak by bylo možné oslabit příčiny a předpoklady, v nichž mladí muži dorostou do role náboženských mučedníků. Rádi bychom k tomuto dialogu o vzniku terorismu přispěli novou inscenací Boží koně.

“Když jsme zoufalí, dostaneme se do bodu, kdy se zdá, že destrukce je řešením. Někdo možná objede auto pětikorunou a někdo jiný vynadá spolucestujícímu v autobuse. Málo z nás to dovede k výrobě bomby nebo sebevražednému atentátu. Teroristi jsou kluci jako my, tak by mohl znít podtitul.”
Jakub Čermák

A D A P T A C E   P Ř E D L O H Y
Dramatizace novely Boží koně ze Sidi Moumen z roku 2010 marockého spisovatele a výtvarníka Mahi Binebine reflektuje skutečnou událost teroristického útoku. V květnu 2003 zabilo 14 mladých atentátníků v centru Casablanky přes 30 lidí. Inscenace se spolu s autorem předlohy pokouší nahlédnout mladičké atentátníky jako oběti náboženské mafie islámu, zdiskreditovaného útoku do Iráku a dopředu ztraceného života na smetišti mezi mrtvolami a mrzáky v chudinském slumu. Tím je právě Sidi Moumen, předměstí Casablanky, kde v primitivních chatrčích přežívá více než 300.000 lidí.

„V Sidi Moumen patřila smrt ke každodennímu životu. Lidé přicházeli, odcházeli, žili a umírali. Rodiny byly velké, ztratit jednoho nebo dva členy nebyla katastrofa. Smrt byla stále všudypřítomná. Zvykli jsme si na ni. Zabydlela se v nás a my v ní…”

Překlad                                   Jana Petrová
Dramatizace                          Katarína K. Koišová, Jakub Čermák
Režie                                       Jakub Čermák
Dramaturgie                          Kristýna Břečková
Výtvarná koncepce               Martina Zwyrtek
Hudba                                     Matěj Kotouček/Sky to speak
Obsazení                                Petr Bláha, Jan Grundman, Milan Holenda, Matěj Pohořálek
Produkce                                Kateřina Chromečková, Sebastian Frei 
Technika                                Václav Kuropata, Jan Tranta

P Ř Í B Ě H
Sidi Moumen. Slum, negramotnost, všudypřítomné násilí, smrt a kontakt s metropolí pouze skrze televizní obrazovku. To je prostředí, odkud mladí chlapci pochází. I přesto Jašín, Hamíd, Nabíl a Alí vyrůstají jako normální kluci, volný čas tráví poflakováním a fotbalem, který je pro ně středem jejich vesmíru, na rozdíl od víry v Boha… Jeden z nich se pomalu začíná měnit. Nefláká se, nepije, chodí do práce, modlí se a jeho sociální status se výrazně zlepšuje. Víc a víc mluví o Bohu, o nutnosti dodržovat pravidla a o tom, kdo je vinen jejich bídou. Zpočátku za vidinou nadějnější budoucnosti, následně za vidinou ráje, se k němu jeho kamarádi přidávají a stávají se mučedníky.

“I díky výdělkům zrománu Boží koně ze Sidi Moumen jsme ve slumu u Marakéše otevřeli centrum. Je tam kino, knihovna, divadelní sál, počítačové centrum s internetem, kam má každý přístup.”
Mahi Binebine

J A K U B    Č E R M Á K
Režisér a herec, frontman uměleckého gangu Depresivní děti touží po penězích, dramaturg pražské kulturní sluje Venuše ve Švehlovce. Studoval FAMU a DAMU a nějak nic nedokončil. Jako herec působil pod vedením Miroslava Bambuška, Vandy Hybnerové, Lindy Straub, Howarda Lotkera nebo uměleckého šéfa De Peergroup Dirka Bruinisma. Ve své režijní tvorbě se věnuje jak aktualizovaným přepisům klasických dramat (Makropulos anebo Čapek je mrtvý a Marty je kurva!, Naši furianti, 120 dnů Sodomy) tak dokumentárnímu a experimentálnímu divadlu (Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme, Martyrium aneb Umění trpět, Kartografie pekla: Domov). Boží koně jsou jeho první inscenací vytvořenou přímo v Brně.

“Obrovskou roli hraje místo, velké smetiště a cesta z něj. Cesta přes krásný les a uklizenou garáž do luxusního hotelu. Diváci budou na chvíli hosté recepce, hrajeme hodně o strachu, kerý máme my a o strachu, kteří mají oni.”

Jakub Čermák

M A H I    B I N E B I N E
Narodil se v roce 1959 v Marákeši. V roce 1980 se přestěhoval do Paříže, aby pokračoval ve studiu matematiky, kterou následně učil osm let. Přirozeně si našel cestu k psaní a malování. Napsal několik románů, jedním z nich je právě i novela Boží koně za Sidi Moumen, která získala několik literárních ocenění a byla přeložena do několika světových jazyků. Jeho obrazy jsou součástí trvalé sbírky v Guggenheimově muzeu v New Yorku. Přechodně žil v letech 1994 až 1999 v New Yorku, v roce 2002 se vrátil do Makaréše. Střídavě žije tam a v Paříži.

“Najednou jsem si uvědomil, že kdybych se v tom slumu narodil já, také bych se mohl snadno stát teroristou.”

Mahi Binebine