Sraz diváků bude na křižovatce ulic Leitnerova a Pekařská. Nutné zakoupit vstupenky v předpodeji přes stránky Festivalu Divadelní svět Brno.

Na základě vydání Charty 77 je Václav Havel vzat do vazby, na jejíž podmínky, jak sám později doznává, nebyl připraven.  Své situaci vězně nerozumí, je znát, že variantu odebrání svobody a pobytu ve vězeňském zařízení dříve dostatečně nepromýšlel. Kritický moment přichází 6. dubna 1977, kdy ve stresu nabízí prokurátorovi výměnou za propuštění záruky „slušného chování“. A je skutečně propuštěn. Selhání, jehož se dopustil, popření svých dosavadních zásad a principů, jež artikuloval, nastartovaly v Havlově svědomí energii, která jej přinutila k zevrubné reflexi, k hlubokému promyšlení krizové existenciální situace, do níž ho postavil samopohyb politického systému. Pokoušel se uvažovat nad možnostmi bezmocného jedince, rozhodne-li se svému zotročení vzepřít. Z potřeby vykoupit se, znovu se narovnat, vypořádat se se systémem znovu a lépe, použije Havel pracovní text pro plánovaný česko-polský sborník jako záminku k vytvoření rozsáhlé eseje o možnostech bezmocných.

Jaroslav Rudiš napsal text přímo pro Divadlo Feste, inscenace měla premiéru v říjnu 2012 a hrála se do roku 2016. Letos jsme se ji v reakci na domácí politické dění rozhodli obnovit, respektive připravit znovu.

Pokud jsme prvně hráli o homofobním lidovém mudrci, který svou existenci opírá o násilí a kriminalitu, a který bojuje o pozornost davu, vidíme nyní úspěchem vyklidněného demagoga, jehož kumpáni přepisují v parlamentu dějiny. Zatímco prvně jsme si z Vandama dělali srandu a nechali ho v jeho blouznění, nyní nám nezbývá než jít s vítězící demagogií do dialogu a tam ji usvědčovat.

Obnovovat inscenaci po derniéře je zvláštní, co skončilo, mělo by spát. Přesto může nastat společenská konstelace, v níž téma, věta, postava s novou intenzitou ožívá. Pro Národní třídu Jaroslava Rudiše to platí dokonale. Jazyk hry, kterou pro Feste napsal před šesti lety, je pozoruhodnou laboratoří populistických lží a polopravd v čase, kdy po republice demonstruje liberální veřejnost.

Hrají: Kateřina Jebavá, Tomáš Milostný, Petr Bláha
Režie, výprava: Jiří Honzírek
Hudba: Jiří Starý
Light Design: Jan Tranta

Mezinárodní inscenace pro festival Re:publika

Inscenace se odehrává v interiérech I exteriérech brněnského výstaviště.  Pohlíží na vznik Československa v roce 1918 ukrajinskýma očima, respektive očima obyvatel Podkarpatské Rusi, která byla k Československu připojena. Koncept a scénář projektu připravuje Jiří Honzírek s ukrajinským dramatikem Pavlem Arie, který žije v německém Kolíně nad Rýnem. Inscenace propojuje osudy tehdejších Ukrajinek a Ukrajinců v prvorepublikovém Československu s životy dnešní ukrajinské menšiny v Česku a s aktuální společenskou situací na Ukrajině. Prostřednictvím identity jedné z národnostních menšin a v kontrastu s ní budou diváci poznávat také identitu dominantní.

Inscenace je inspirována románovou baladou z Podkarpatské Rusi Nikola Šuhaj Loupežník, jíž napsal Ivan Olbracht v roce 1933 a slavným filmovým pokusem Vladislava Vančury Marijka Nevěrnice z roku 1934, jejíž scénář napsal rovněž Ivan Olbracht.

Scénář: Pavlo Arie

Režie: Jiří Honzírek

Hrají: Kristina Günther Vieweg, Ondřej Jiráček, Anna Čonková