Domov Podzimní sen: Milenecký vztah není tím jediným, oč tu jde

Podzimní sen: Milenecký vztah není tím jediným, oč tu jde

Třetí večer festivalu SPECIFIC 2015 představil dílo norského dramatika Jona Fosseho Podzimní sen. Pětice herců se chopila textu a pod režijním vedením Vojtěcha Bárty jej přednesla v prostoru bývalé textilky Mosilana.

Ústředními aktéry Fosseho Podzimního snu jsou Muž (Marek Šenkyřík) a Žena (Michaela Rykrová) – bývalí milenci, kteří se po čase snad náhodně potkávají na hřbitově. Jejich vlastní jména se diváci nedozvědí, stejně tak ani konkrétní místo či čas nejsou pevně vymezeny. Tím podstatným jsou totiž postavy – jejich pocity, myšlenky, vše, co bylo a nyní se opět může stát náplní jejich vztahu. Tak je tomu alespoň zpočátku; poté, co je divák seznámen s minulostí dvojice a stane se svědkem jejich znovunalezené lásky, se perspektiva příběhu mění. Do popředí vstupuje Mužova matka (Dagmar Kopečková), menší prostor dostává i jeho otec (Vojtěch Bárta) a bývalá manželka (Světlana Kašpárková). Díky matčině výpovědi se divák dozvídá o všem, co znovunalezená láska mezi Mužem a Ženou způsobuje. Milenecký vztah už není tím jediným, oč tu jde, přidávají se i vtahy rodinné a otázky zodpovědnosti vůči ostatním členům úzkého kruhu.

Struktura děje není nikterak pevně ohraničená, jednotlivé výstupy se volně prolínají jeden s druhým a na aktuálním věku postav nezáleží. Čas jako by nebyl důležitý, divákovi však není orientace v ději nikterak znemožněna. Díky drobným narážkám v replikách postav se vždy může nějakým způsobem zorientovat ohledně časové posloupnosti.

Stejně tak, jako se od sebe liší zmiňované části hry, lišilo se i jejich scénické provedení v brněnské Mosilaně. První polovinu inscenace vyplňovali pouze Muž a Žena, kteří rozehrávali svůj příběh na jediném objektu nacházejícím se na scéně – dřevěné lavici. Oba herci byli oděni v neutrálním současném oblečení, nikterak vymezujícím určitou dobu či styl. Zpočátku předčítali své repliky spolu i se scénickými poznámkami, což působilo lehce těžkopádně, a samozřejmě nepřirozeně. Porůznu se k sobě přibližovali a zase oddalovali, kouřili nebo se procházeli po vymezeném prostoru scény.

Po čase do děje vstoupili Mužovi rodiče, oba ve smutečním oděvu. Nacházeli jsme se sice stále na hřbitově, nyní však už z důvodu pohřbu – nejprve šlo o pohřeb Mužovy babičky, později Mužova syna a nakonec Muže samotného. Díky vyššímu počtu aktérů se zde tvar scénického čtení stal svižnějším a dynamičtějším. Otec, na rozdíl od matky sedící v pozadí, se po prostoru neustále pozvolna pohyboval a místy nepřítomně komentoval některé matčiny promluvy. Muž se Ženou zůstali na dřevěné lavici a naslouchali matčině plejádě názorů a komentářů, vztahujícím se k jejich životu. Scénické poznámky se v této části již nepředčítaly, navíc byla do provedení více zapojena reprodukovaná hudba a menší množství rekvizit (smuteční věnec či doutník). Tvar provedení tak nabral na intenzitě, která vedla snad i k větší pozornosti diváků. V závěru vstoupila do děje Mužova bývalá žena, také ve smutečním, přinášející zprávy o smrti jejich syna.

Pohřební atmosféra byla během inscenace všudypřítomná. Tématika vztahů se zrcadlila na pozadí stále připomínané pomíjivosti lidského života a omezeného času, který má každý z nás k dispozici. Prostor, ve kterém čtení bylo realizováno – nevelký prázdný výklenek jedné z místností někdejší tovární haly – jen přidával na stísněnosti a nervozitě z rychlosti běhu lidského života.

Recenzi scénického čtení dramatu Podzimní sen ze 14. 5. 2015 napsala Amálie Bulandrová. Publikováno v INNSIKT #4, 20. 5. 2015.