Domov Návraty: Kdo je tady to monstrum?

Návraty: Kdo je tady to monstrum?

U lednice lední medvěd. Přešlapuje – vždyť má čas. Klidná síla, nebezpečná.

Projekce.

Matka a Otec v domě, někde na konci vesnice, někde u moře, někde v Norsku, možná nikde.

Mají problém.

Tak trochu čekají i nečekají na Gustava. A Gustav má taky problém.

Je tak trochu mrtvý.

 

Rozlehlý prostor bývalé textilní továrny se netopí ani ve stínu, ani v jedovatě umělém světle. Velké světlíky propouštějí dovnitř slunce, dokud to jde.

Frontu nevidno. Jen shluk lidí, kteří postávají kolem, jakoby nevěděli, co dělat, a stoleček s vínem. Zvědavě se procházím areálem (jsem tu poprvé) a omylem vstupuji do prostoru, kde se dnes bude hrát. Lavice k sezení podivně zešikma, hledám místo, odkud vždy uvidím vše, ale žádné takové tu není – sloup drze stojí ve výhledu. Vím, že nastanou situace, kdy mi bude překážet. Ale co, nějak to přežiji. Lidé se našli a usedají.

Začíná se projekcí s ledním medvědem. Bez kontextu těžko říct, co má představovat, zvíře působí osaměle, ale možná jen na mě. Možná je to pes, o kterém se později mluví, možná má medvěd vypadat hrozivě a hladově. Ale kdyby byl hladový, tak sní kameramana, ne?

Světlo v přední části. Otec a Matka (J. Juřík a E. Novotná), nešťastní, zatrpklí. Něco se evidentně stalo. Něco severského…

Poprvé slyšíme dialog o zatoulaném psovi, kterého soused není schopen zvládnout. Poprvé se dozvídáme o naději, kterou ještě chovají, byť už se jí takřka vzdali. Naděje, že jejich syn Gustav (O. Kraus) není mrtvý. Ale pragmatismus rozhodne, že se udělá pohřeb. Pohřeb, po kterém se syn vrátí domů.

„Mami, mám hlad.”

Běžná věta dává tušit něčemu… děsivějšímu. A i když okolnosti, za kterých syn zasypaný pod lavinou přežil dva měsíce, jsou nejasné, radost ze shledání je velká.

Jenže po nějaké době syn opět zmizí. Až je načase udělat pohřeb. A syn se opět vrací.

„Mami, mám hlad.”

Sakra, to mrazí. V ledničce jsou ještě nějaké krabičky, ale co se stane, až dojdou?

 

Základní premisa hry Fredrika Brattberga je jako z Kingova Řbitova zvířátek. Napětí se stupňuje, motivy, které zpočátku působí nevinně, získávají hrozivější obrysy. Co když je sežere? říkám si. To zombie přeci dělávají…

Stejně jako s napětím pracuje hra s černým humorem. Nejdřív v drobných náznacích, ale pak to přijde. „Ještě zbyl kousek mandlového dortu z tvé pohřební hostiny.”

Vždy po refrénovitém sledování sousedova psa se zrychluje dynamika scény, hrozba je evidentnější, čekám, že se bude vraždit, ale místo eskalace strachu ze syna, navracejícího se vždy chvíli po smrti, rodiče rezignují.

Na mysl přichází otázka – kdo je tady to monstrum? Rodiče, kteří nedokázali vychovat svého syna (aby zůstal normálně ležet v hrobě), nebo syn, který se stále vrací, dokud v sobě rodiče nepotlačí lidskost a nevystrnadí ho ze svého života?

 

Hutná atmosféra scénického čtení bez zbytečných kudrlinek vycházela už z atmosféry textu. Ve scénickém uchopení zamrzely v podstatě detaily (první Gustavovo zaklepání působilo jako součást hudebního podkresu) a práce s plakátem (který jsem měl, pravda, za sloupem, takže většinu hereckých akcí, které by s ním probíhaly, bych stejně neviděl). Ale což.

Zaujala mě přestavba na poslední čtvrtinu představení, kde jsme se takříkajíc sešli všichni u jednoho stolu a napůl se smáli, napůl se děsili toho, co se před námi děje.

Je ale pochopitelné, že se toužíte probudit, když se z krásného snu vyklube noční můra.

Reportáž scénického čtení dramatu Návraty z 10. 5. 2015 napsal Patrik Boušek. Publikováno v INNSIKT #3, 14. 5. 2015.