Václav Havel

Esej moc bezmocných

6. dubna 1977 Václav Havel selhal:

“[....] nabízím Vám tímto dopisem svou závaznou záruku, že se v případě propuštění z vazby vyvaruji veškeeré činnosti, která by mohla být kvalifikována jako trestná. Zkušenost tříměsíčního vyšetřování mě přivedla k poznání, že často čin upřímně míněný jako legální se snadno může dík neuvážené formě anebo dík dalším okolnostem (například tendenční interpretaci zahraničního tisku) stát činem, který je možno chápat jako čin trestný. Na základě tohoto poznání (ale i z jiných důvodů) jsem se rozhodl, že bych se v případě propuštění z vazby přestal veřejně projevovat, především v zahraničních prostředcích, a že bych se soustředil – tak jako v letech 1969 až 1975 – pouze na svou uměleckou tvorbu, kterou považuji za své hlavní životní poslání…”

Pocity ponížení, zhanobení, sebeužírání a studu vedly v následujícím roce k napsání klíčového eseje Moc bezmocných, potažmo ke čtyřletému trestu odnětí svobody.

Václav Havel: Moc bezmocných. Esej věnovaný „památce Jana Patočky“ napsal Havel v říjnu 1978. Patří vedle Slova o slovu či Dopisu Gustávu Husákovi k jeho klíčovým odkazům. Po osmi letech se vracíme k Havlovi s jeho otázkou, zda-li stavíme obnovu posttotalitní společnosti na „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“. Nebudujeme spolu s dalšími posttotalitními zeměmi jen další, jiný druh totality?